Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osvobození Míkovic a ještě pár slov o partyzánském odboji

18. 4. 2010


Osvobození Míkovic a ještě pár

slov o partyzánském odboji

Jak všichni jistě víte, dne 27. dubna si ¨připomínáme  dlouhých 65 let od osvobození Míkovic. Ubývá pa­mětníků, množí se legendy, představy se vzdalují skutečnosti. Hrůza a strach získává patinu bezstarostného hrdinství frontových vojáků i civilního obyvatelstva. Proto jsem se rozhodl, že k tomuto významnému datu dám dohromady tento článek.

Již jsem informoval o bombardování naší obce (/clanky/minulost/15_dubna--1945) , kde jsem zmínil knihu Osvobození Uherskohradišťska, jejímž autorem je Otokar Paule. Pro ty, které zajímá  kapitola o Míkovicích nechť se s chutí začtou do následujícího textu.

MÍKOVICE

První německo-fašistická jednotka dorazila do obce již 20. ledna 1945 – ustupovala až od Dolního Kubína (Slovensko). Obranné úmysly vojáci neprojevovali. Přesto se však již 31. Ledna stali občané svědky boje. Partyzánská skupina, která sídlila nad obcí, byla prozrazena a fašisté zahájili tohoto dne akce k její likvidaci. V nerovném boji ponechalo si sedm partyzánů – včetně velitele poručíka Ušakova – poslední náboj pro sebe. Osmý v bezvědomí padl do rukou fašistů. Mnoho lidí, kteří byli s partyzány ve styku, odešlo toho dne z domova a skrývali se až do osvobození. Ale další byli zatčeni, vyslýcháni a mučeni.

Během 14. dubna se usadilo v obci fašistické vojsko, které se připravovalo k obraně. Později tu pobyl několik dní i divizní a pak brigádní štáb. Přímo v obci stálo několik protiletadlových děl.

Dne 15. duna byly Míkovice bombardovány skupinou  5 -ti letadel. Bomby však dopadly na jihozápadní okraj obce a obyvatelům škody nenadělali. Fašistické vojsko zůstalo v obci a jejím okolí až do 26. 4. 1945. Tohoto dne večer zahájilo odchod, ve 22 hodin byl opuštěn i Podolský háj. Při odchodu stačili ještě fašisté zničit dřevěný most přes Olšavu.

Z výšin u Popovic vedli fašisté během posledního dne před osvobozením obce dělostřeleckou palbu na postupující vojsko do prostoru mezi Kunovice a Míkovice. Osvoboditelé jim odpovídali stejně. I do Míkovic dopadly dva dělostřelecké granáty.

První voják osvobozenecké armády pronikl do obce dne 27. 4. Podél silnice od Kunovic – byl to průzkumník Rudé armády. Brzy poté přijela baterie dělostřelectva a zaujala palebné postavení. Ostřelovala lesík Bukovina u Popovic, kde se drželi fašisté – stejně jako na mařatických kopcích. Do obce vstoupili vojáci Rudé armády, vítáni všemi obyvateli.

Přes Míkovice prošla tedy fronta prakticky bez boje a beze škod. Dne 13. května zorganizoval místní národní výbor pietní slavnost k uctění památky padlých partyzánů z lednového boje a neznámých mučedníků, jejíchž pozůstatky byly nalezeny poblíž obce. Společný hrob na hřbitově byl ozdoben věnci. K občanům promluvil předseda národního výboru a poprvé po letech okupace zazněla československá státní hymna.

 

 

A zde několik vět o partyzánech sesbíraných různě po internetu:

 

PROTIPARTYZÁNSKÉ OPERACE NA MORAVĚ V LETECH 1944 - 1945   - Vladimír Černý -disertační práce

Předposlední lednový den proběhla rozsáhlá akce Burgerova oddílu v souvislosti se skupinou partyzánů ruské, české i slovenské národnosti, kteří se po porážce slovenského povstání přesunuli pod vedením poručíka Ušakova na Moravu. Pobývali nejprve v Popovicích a Šumicích a posléze nalezli výhodný úkryt v nedalekých Míkovicích. Zde se již od léta 1944 ukrývali 2 sovětší uprchlí zajatci. Početně rozšířená skupina se pak přemístila do lesní chaty patřící řediteli hodonínského reálného gymnázia. Nacházela se nedaleko původního bunkru. Zásah nacistů byl v tomto případě umožněn nekázní a hrubým porušením konspiračních pravidel ze strany partyzánů.

 Dva z nich se totiž ve večerních hodinách 30. ledna vypravili do hostince v Bánově 7 kilometrů jihovýchodně od Uherského Brodu, kde s napřaženými pistolemi zakázali všem přítomným opustit budovu. Jednomu z hostů se však podařilo uniknout a zalarmovat zdejší četnickou stanici. Její mužstvo v počtu 2 německých a 2 protektorátních četníků pak společně s příslušníky Burgerova Einsatzkommanda proti oběma partyzánům zasáhlo. Dotyční již v podnapilém stavu mezitím hostinec opustili a vydali se na náves. Zde byl jeden z nich zatčen, zatímco druhému se podařilo uniknout. Zatčený měl u sebe nabité pistole s ručními granáty a jeho výslechem bylo zjištěno, že se jedná o rodáka z Nových Zámků na Slovensku Františka Veleckého. Uprchlým partyzánem byl Kliment Filip z Bystřice pod Lopeníkem v okrese Uherský Brod, kde se také nacházelo Veleckého poslední bydliště. Filip uprchl 21. ledna 1942 z totálního nasazení ve Vídni a od té doby žil v ilegalitě.

 Na základě informací poskytnutých Veleckým během výslechu na okresním četnickém velitelství v Uherském Brodě nacisté zjistili, že partyzáni se nachází ve zmíněné chatě v lese Hlubočku u Míkovic. K akci proti nim byli vysláni příslušníci Burgerova Einsatzkommanda v síle 1 důstojníka a 40 mužů a přítomen byl také Oberleutnant Reimers od německého četnictva. Operace probíhala od 7. do 16. hodiny 31. ledna. Partyzáni se odmítli vzdát a Němci poté chatu zapálili palbou samopalů, kulometu a zásahem pancéřové pěsti, načež zcela vyhořela. Z partyzánů bylo celkem 7 v boji zabito. Pouze poslední z nich byl zatčen živý a převezen na služebnu gestapa do Uherského Hradiště. Skupina disponovala solidní výzbrojí, a to 2 sovětskými a 1 německým samopalem, pistolí ráže 7,65 mm, 6 puškami československé výroby, loveckou puškou, 3 bodáky, 1300 náboji do samopalů, 5 zásobníky do samopalů, několika německými a jedním sovětským ručním granátem. Na německé straně z příslušníků Schutzpolizei padl Hauptwachtmeister Kläsgen. Likvidace této devítičlenné skupiny nakonec představovala největší úspěch Einsatzkommanda Burger v boji proti partyzánům za celou dobu jeho existence.

 

 

Partyzánská skupina v Míkovicích

 

K historii protifašistického odboje na Uherskohradišťsku - Martina Viceníková - diplomová práce

 Nejprve si všimneme činnosti partyzánské skupiny, jež svoji přípravu na ilegální činnost proti okupantům vykonávala v prostoru Míkovic.

 Vznik a rozvoj partyzánských skupin na celém českém území souvisí až se Slovenským národním povstáním. Partyzáni, zejména ruští, byli posíláni z Ukrajiny na pomoc povstání. Také někteří muži z českých zemí, a to zejména z prostoru Moravy, odcházeli ilegálně na Slovensko, aby zde bojovali ve Slovenském národním povstání.

 Míkovická skupina českých a sovětských partyzánů přešla na území Moravy na konci roku 1944. Část skupiny původně bojovala v oddíle Miloše Uhra se 2. Stalinovou brigádou, s níž se dostali od Banské Bystrice až do Bílých Karpat. Tady se asi původně třicetičlenná skupina rozdělila do několika menších skupin, jedna část zůstala v obcích Nezdenice a Šumice na Uherskobrodsku. Protože se ale partyzáni chovali nezodpovědně, pohybovali se i ve dne v daných obcích, dostali někteří místní občané strach a požadovali po těch, u nichž byli partyzáni ubytováni, aby tyto muže přesunuli jinam.

Tady se opět můžeme zastavit nad tím, jaký byl dříve pohled na partyzány. Většina těchto mužů byla zobrazována jako vzor dokonalých vojáků nebo civilních obyvatel, bojovníků za národní svobodu. Ovšem i tito partyzáni byli jen lidé, proto se nechovali dostatečně zodpovědně, a tak ohrožovali bezpečnost celé vesnice.

 Naopak v prostoru vinohradů kolem Míkovic objevila jednoho dne v létě roku 1944 matka A. Juřičky dva muže, kteří mluvili rusky. Jednalo se o dva uprchlé sovětské vojáky, M. A. Ušakova a M. M. Jakoba. Kateřina Juřičková přivedla tyto muže domů ke své snaše, neboť její synovec Alois Všetička znal dobře rusky, a tak se mohl s partyzány domluvit. Původně se tito bývalí vojáci ukrývali v bunkrech, které si vykopali remízku mezi Popovicemi a Véskami. Tyto bunkry však brzy přestaly stačit, neboť ke skupině se připojili výše zmiňovaní partyzáni ze skupiny Miloše Uhra.

 Převoz těchto partyzánů zorganizovala popovická skupina CARBON, jíž velel Josef Konečný. Této skupině se věnuji podrobněji dále. Pro nedostačující prostory v lesních bunkrech byli muži převezeni do lesa Hlubočku, jež se nachází na míkovickém katastru. Zde se uchýlili do lesní chaty, která v té době nebyla používána.

 Příprava k boji proti fašistickému nepříteli však nebyla dokončena. Partyzáni, kteří v chatě přebývali, rovněž spolupracovali s kunovickou skupinou CARBON, jíž velel parašutista Jaroslav Šperl. Šperl několikrát upozorňoval partyzány, aby stavěli nepřetržité hlídky a chovali se tak, aby neohrožovali bezpečnost svoji i druhých. Mnoho rodin z Míkovic i z Vések partyzány znalo, lidé jim nosili jídlo, ošacení apod. Partyzáni však nedbali a nadále se chovali, jako by snad válka ani nebyla. Jeden z členů této partyzánské skupiny, František Velecký, se jednoho večera bez dovolení vzdálil až do Bánova na Uherskobrodsku, kde se v místním hostinci opil a začal se vytahovat, že je partyzán. Nakonec údajně vytáhl zbraň a začal s ní střílet do stropu. Někdo z přítomných tuto výtržnost ohlásil policii a ještě téže noci byl Velecký zatčen a odveden k výslechu k uherskobrodskému gestapu.

 V časných ranních hodinách 31. ledna 1945 do Míkovic přijelo německé auto. Asi čtyřicet příslušníků SS a členů speciálního oddílu pro potírání partyzánů postupovalo dále od hlavní cesty. Do lesa už autem jet nemohli, šli však najisto. Měli s sebou spolehlivého průvodce, místního udavače Františka Gébu.

 Nacisté obklíčili chatu a vyzvali partyzány, aby se vzdali. Ti se samozřejmě vzdát odmítli, a tak začal dlouhý boj na život a na smrt. Partyzáni se dokázali bránit mnohonásobné přesile až pozdního odpoledne, kdy se nacisté rozhodli použít pancéřovou pěst. Když utichla střelba, vnikli okupanti do chaty, kde nalezli partyzány mrtvé. Neusmrtil je však výbuch pancéřové pěsti, nýbrž poslední náboj v jejich vlastních zbraních. Pod troskami nalezli jediného živého, Karla Slavíka, kterého okamžitě odvezli na výslech. Poté byl Slavík převezen do Kounicových kolejí a následně do věznice v Mirošově u Plzně, kde se dočkal osvobození.Fotografie dokumentující tuto událost je uložena ve fondu Slováckého muzea, avšak pro svoji naprosto nedostačující kvalitu jsem ji nemohla použít v přílohách. Jiné fotografie z tohoto dne nebyly pořízeny, je s podivem, že si většinou Němci vše pečlivě archivovali, toto však zaznamenáno na fotografiích nebylo.

 V lesní chatě v Hlubočku toho dne zahynulo sedm partyzánů. Tělesné ostatky nacisté ještě zohavili a odvezli je na místní hřbitov, kde byly mrtvoly zahrabány.

 Po této nešťastné události muselo mnoho rodin z Míkovic, Kunovic i Vések odejít do ilegality, neboť tresty hrozily všem, kteří se s partyzány v Hlubočku stýkali. Proto se museli někteří zdejší občané skrývat až do osvobození.

 Po druhé světové válce byl na počest padlých partyzánů na místním hřbitově postaven pomník. Na opravené chatě byla v roce 1975 odhalena pamětní deska se jmény partyzánů, kteří zde zahynuli v boji proti velké přesile. Jména mrtvých partyzánů, jak již bylo výše zmíněno, se ve většině materiálů rozcházejí, proto uvádím jména tak, jak jsou napsána na pamětní desce. Zemřeli zde tedy tři Rusové – Michail Ušakov, M. Jakob (s přezdívkou Jaška), Michail Farina – a čtyři Čechoslováci – Emil Flachs ze Šaštína, Josef Guryča, Karel Sojeba a Karel Hezog.

 K uctění jejich památky byl dříve pořádán branný závod poručíka Ušakova, tzv. „Ušakovova stezka“.

 

Pro literaturu předlistopadovou je typické, že je v ní úloha partyzánských skupin vyzdvihována, ne-li zveličována. Jestli oprávněně, to lze jen těžko říci. A. Juřička se ve svých vzpomínkách věnuje odbojové organizaci Obrana národa, ale také skupině, jež měla styky s jeho rodinou v posledním roce války. Konkrétně tato skupina však příkladem ostatním partyzánům jít nemohla. V podkapitole věnované právě této skupině, jsou uváděny citace z novinových článků a monografií. Avšak nikde zde není zmíněn fakt, který pamětníci stále připomínají, a to chování partyzánů ukrytých v lesní chatě. Tito partyzáni byli vlastně ještě téměř dětmi, většinou jim bylo kolem dvaceti let. Pro tak mladého člověka je dosti těžké zachovávat určitou disciplínu, ale také opatrnost. Nezkušenost těchto mužů nakonec vedla k tragédii výše zmíněné. Ale jako důvod tragédie je vždy uváděna neopatrnost a zrada dvou mužů, a to Františka Veleckého, který se v hospodě opil a svým chování se prozradil, a Františka Géby, který příslušníky SS a speciálního oddílu dovedl k lesní chatě. To, že se partyzáni chovali, jako by snad válka ani nebyla, se dovídáme pouze z kroniky obce Míkovic. Ale také dle výpovědí pamětníků. Co byla skutečná pravda, lze dnes již jen těžko dokázat. Pamětníci a kronika obce však hovoří o tom, že partyzáni vycházeli z chaty bez dovolení, nestavěli žádné hlídky. Dlouhou chvíli si dokonce krátili alkoholem, to by mohlo být sice pochopitelné, že chtěli alespoň na chvíli zapomenout na válečný stav, v němž se nacházeli. Pochopitelné, ale neomluvitelné, neboť většina obyvatel Míkovic i Vések s těmito muži spolupracovala, zásobovala je potravinami a šatstvem. Partyzáni tak vlastně ohrožovali nejen sebe, ale především rodiny těch, kteří je podporovali.

O velkém, až přehnaném významu této partyzánské skupiny svědčí také to, že byl na památku tragicky zahynuvších partyzánů pořádán branný závod. A to přesto, že tato skupina neměla žádné hmatatelné výsledky ve své ilegální odbojové činnosti.

 

 

 

 

 

V tomto textu jsou použity tyto zdroje:

Osvobození Uherskohradišťska  Otokar Paule

PROTIPARTYZÁNSKÉ OPERACE NA MORAVĚ V LETECH 1944 - 1945   - Vladimír Černý -disertační práce

K historii protifašistického odboje na Uherskohradišťsku - Martina Viceníková - diplomová práce

 

 

 

 

 

 

Pokud jste objevily v textu nějaké historické nesrovnalosti, nebo ho chtěli doplnit dalšími informacemi k danému tématu, klidně napište na e-mail. Děkuji



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zveřejnim zde svoje jméno!

(Vladislav Zacko, 23. 1. 2013 21:30)

Jeden z padlých partyzánů byl můj příbuzný.
Hluboce mne uráží autorova neůcta k padlým. Konkrétně v textu:
Pro literaturu předlistopadovou je typické, že je v ní úloha partyzánských skupin vyzdvihována, ne-li zveličována. Jestli oprávněně, to lze jen těžko říci…O velkém, až přehnaném významu této partyzánské skupiny svědčí také to, že byl na památku tragicky zahynuvších partyzánů pořádán branný závod. A to přesto, že tato skupina neměla žádné hmatatelné výsledky ve své ilegální odbojové činnosti.
Moc rád bych poznal jméno autora této stránky a podrobnosti mu vysvětlil osobně !!!

Re: Zveřejnim zde svoje jméno!

(Admin, 25. 1. 2013 19:16)

Dobrý den pane Zacko

děkuji za upozornění na chybu ve jméně Vašeho strýce,již je to opraveno. Jeho jméno jsem opisoval z pamětní desky umístěné na Jilíkově chatě. Neměl jsem tedy v úmyslu ho zkomolit.

Text,který Vás tak rozlobil není z mé hlavy. Věřte mi,že si velmi vážím každého člověka,který položil nebo položí svůj život za vlast a nikdy by mě nenapadlo tuto oběť brát na lehkou váhu.
Jak už je v příspěvku uvedeno jde o informace sesbírané na internetu.Konkrétně tento text najdete na straně 71 zde:

http://is.muni.cz/th/80642/pedf_m?info=1;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3DK%20historii%20protifa%C5%A1istick%C3%A9ho%20odboje%20na%20Uherskohradi%C5%A1%C5%A5sku%26start%3D1

Nevím,jestli to nebude ode mě moc troufalé,ale chtěl bych Vás poprosit,zda by ste byl ochoten poskytnout více informací o Vašem strýci.

Děkuji

Pokud ano: Mikovice.estranky@seznam.cz

Re: Re: Zveřejnim zde svoje jméno!

(Admin, 25. 1. 2013 20:27)

Oprava odkazu na seminární práci

http://is.muni.cz/th/80642/pedf_m/