Míkovice

Počátkem května 1944 přišel do Míkovic z Vések parašutista poručík Jaroslav Šperl,který po odletu z Anglie přistál se dvěma druhy dne 13.dubna toho roku mezi Ratíškovicemi a Vacenovicemi.Zdržoval se asi měsíc u paní Anny Juřičkové, jejíž manžel byl pro podzemní činnost vězněn v Německu.Potom nalezl útulek v domě paní Emilie Kaděrové. V činnosti ho podporovali – rolník František Šesták a rolnický syn Bohumil Pipal,kteří s ním zajížděli na pozorování na Hodonínsko a Uherskobrodsko.

 V létě 1944 přišli na území obce Míkovice uprchlí váleční zajatci,ruský poručík Michail Ušakov a ruský vojín Jaška Jakob.Ti navázavše styky s místním obyvatelstvem zrobili si v lese Hlubočku v hustém smrčí za vinohrady skrýš (bunkr) a dorozuměli se s poručíkem Šperlem.

 Prostřednictvím něj a odbojové skupiny Karbon byla ze Šumic do Míkovic přivezena autem sedmičlenná skupina partyzánů,kteří po ztroskotání slovenského povstání ustoupili na Moravu.Převoz udál se počátkem ledna 1945.

 Převezení partyzáni spojili se s poručíkem Ušakovem a jeho druhem a utvořili společnou partyzánskou skupinu.

 Protože malý bunkr v Hlubočku se nehodil pro tolik lidí,přesídlili všichni do letní chaty ředitele hodonínského gymnázia Františka Jilíka v jeho sadě u lesa Hlubočku.Zbraní měli dostatek.O jejich výživu pečoval několik rodin z Míkovic a por.Šperl.

 Stalo se,že člen této partyzánské skupiny František Veletský ,koncem ledna 1945 způsobil v opilosti v Bánově výtržnost,při níž prozradil,že jest partyzán a byl německým četnictvem zatčen.Po zatčení zradil své druhy.

 Dne 31.ledna přijel s oddílem německého vojska,ukázal chatu,na kterou Němci o půl sedmé hodině ranní zahájili palbu ze tří kulometů a mnoha pušek.Boj trval až do 4 hodin odpoledne.Němcům se podařilo chatu zapálit.

 Když partyzáni poznali,že nemohou uniknout,spáchali sebevraždu až na Karla Slavíka z Plzně,který se skryl pod postelí,kde byl objeven Františkem Gébou,kterého Němci použili jako nosiče nábojů a který je na skrytého upozornil.

 Domácí partyzáni o několik dní později Gébu oběsili na jabloni vedle vypálené chaty.

Sedm mrtvých partyzánů bylo ještě téhož dne odvezeni do márnice na místním hřbitově a na druhý den – 1.února 1945 podvečer na nesvěceném místě,bez rakví,pohřbeni za přítomnosti vrchního četnického strážmistra Kleibla a zástupce obce,radního Antonína Habarty,bez jakýchkoliv obřadů.Jinak mimo hrobníky nesměl býti přítomen nikdo.

 Mimo ruské partyzány poručíka Michaila Ušakova a vojína Jašky Jakoba odpočívají ve společném hrobě partyzáni,dopravení na území naší obce počátkem ledna 1945, a to :

Ruský rotmistr Michail Farina,

Emil Flachs ze Šaštína,

Karel Sojeba z Ružomberoku – Rybarpole,

Josef Guriča z Bystřice pod Koprníkem,

Karel Herzog – izraelita z Banské Bystrice.

(V roce 1945 jim byl odhalen pomník).

 Partyzán Karel Slavík z Plzně,který jediný přežil tragedii svých druhů byl vyšetřován nejprve v Uherském Hradišti,pak v Brně a byl osvobozen po obsazení Brna Rudou armádou.

Při nelidském vyšetřování mu bylo vyraženo 7 zubů.

Za těchto nejvýš vzrušujících událostí pro naši obec,blížila se Rudá armáda nezadržitelně k moravským hranicím.Dne 20.ledna 1945 přibyl do Míkovic první oddíl ustupujícího německého vojska z Dolního Kubína (Slovensko).

Partyzánská skupina v Míkovicích

 Míkovická skupina českých a sovětských partyzánů přešla na území Moravy na konci roku 1944. Část skupiny původně bojovala v oddíle Miloše Uhra se 2. Stalinovou brigádou, s níž se dostali od Banské Bystrice až do Bílých Karpat. Tady se asi původně třicetičlenná skupina rozdělila do několika menších skupin, jedna část zůstala v obcích Nezdenice a Šumice na Uherskobrodsku. Protože se ale partyzáni chovali nezodpovědně, pohybovali se i ve dne v daných obcích, dostali někteří místní občané strach a požadovali po těch, u nichž byli partyzáni ubytováni, aby tyto muže přesunuli jinam.

 Naopak v prostoru vinohradů kolem Míkovic objevila jednoho dne v létě roku 1944 matka A. Juřičky dva muže, kteří mluvili rusky. Jednalo se o dva uprchlé sovětské vojáky, M. A. Ušakova a M. M. Jakoba. Kateřina Juřičková přivedla tyto muže domů ke své snaše, neboť její synovec Alois Všetička uměl dobře rusky, a tak se mohl s partyzány domluvit. Původně se tito bývalí vojáci ukrývali v bunkrech. Tyto bunkry však brzy přestaly stačit, neboť ke skupině se připojili  partyzáni ze skupiny Miloše Uhra.

 Převoz těchto partyzánů zorganizovala popovická skupina CARBON, jíž velel Josef Konečný.  Pro nedostačující prostory v lesních bunkrech byli muži převezeni do lesa Hlubočku, jež se nachází na míkovickém katastru. Zde se uchýlili do lesní chaty, která v té době nebyla používána.

 Příprava k boji proti fašistickému nepříteli však nebyla dokončena. Partyzáni, kteří v chatě přebývali, rovněž spolupracovali s kunovickou skupinou CARBON, jíž velel parašutista Jaroslav Šperl. Šperl několikrát upozorňoval partyzány, aby stavěli nepřetržité hlídky a chovali se tak, aby neohrožovali bezpečnost svoji i druhých. Mnoho rodin z Míkovic i z Vések partyzány znalo, lidé jim nosili jídlo, ošacení apod. Partyzáni však nedbali a nadále se chovali, jako by snad válka ani nebyla. Jeden z členů této partyzánské skupiny, František Velecký, se jednoho večera bez dovolení vzdálil až do Bánova na Uherskobrodsku, kde se v místním hostinci opil a začal se vytahovat, že je partyzán. Nakonec údajně vytáhl zbraň a začal s ní střílet do stropu. Někdo z přítomných tuto výtržnost ohlásil policii a ještě téže noci byl Velecký zatčen a odveden k výslechu k uherskobrodskému gestapu.

 V časných ranních hodinách 31. ledna 1945 do Míkovic přijelo německé auto. Asi čtyřicet příslušníků SS a členů speciálního oddílu pro potírání partyzánů postupovalo dále od hlavní cesty. Do lesa už autem jet nemohli, šli však najisto. Měli s sebou spolehlivého průvodce, místního Františka Gébu.

 Nacisté obklíčili chatu a vyzvali partyzány, aby se vzdali. Ti se samozřejmě vzdát odmítli, a tak začal dlouhý boj na život a na smrt. Partyzáni se dokázali bránit mnohonásobné přesile až pozdního odpoledne, kdy se nacisté rozhodli použít pancéřovou pěst. Když utichla střelba, vnikli okupanti do chaty, kde nalezli partyzány mrtvé. Neusmrtil je však výbuch pancéřové pěsti, nýbrž poslední náboj v jejich vlastních zbraních.Pod troskami nalezli jediného živého, Karla Slavíka, kterého okamžitě odvezli na výslech. Poté byl Slavík převezen do Kounicových kolejí a následně do věznice v Mirošověu Plzně, kde se dočkal osvobození. Fotografie z tohoto dne nebyly pořízeny, je s podivem, že si většinou Němci vše pečlivě archivovali, toto však zaznamenáno na fotografiích nebylo.

 V lesní chatě v Hlubočku toho dne zahynulo sedm partyzánů. Tělesné ostatky nacisté ještě zohavili a odvezli je na místní hřbitov, kde byly mrtvoly zahrabány.

 Po této nešťastné události muselo mnoho rodin z Míkovic, Kunovic i Vések odejít do ilegality, neboť tresty hrozily všem, kteří se s partyzány v Hlubočku stýkali. Proto se museli někteří zdejší občané skrývat až do osvobození.

 Po druhé světové válce byl na počest padlých partyzánů na místním hřbitově postaven pomník. Na opravené chatě byla v roce 1975 odhalena pamětní deska se jmény partyzánů, kteří zde zahynuli v boji proti velké přesile. Jména mrtvých partyzánů, jak již bylo výše zmíněno, se ve většině materiálů rozcházejí, proto uvádím jména tak, jak jsou napsána na pamětní desce. Zemřeli zde tedy tři Rusové – Michail Ušakov, M. Jakob (s přezdívkou Jaška), Michail Farina – a čtyři Čechoslováci – Emil Flachs, Josef Guryča, Karel Sojeba a Karel Hezog.